Varování! Článek obsahuje šílené fotky Káči v běhu! 😀

V sobotu 12.5.2018 probíhal v Liberci ve Vesci první ročník NN Night Runu a já nemohla chybět :). Jak jsem psala už dřív, takhle krásné medaile se jen tak někde nevidí a bylo by škoda si pro ně nezaběhnout :).

Odpoledne ve Vesci startovalo ve 4 hodiny, já s Tomíkem dorazila těsně před pátou – jen tak tak, abych ho stihla dopřihlásit na Kids Cup – v tomto místě je třeba zmínit první ze dvou mínusů celého závodu: u registrací dětských závodů byla opravdu příšerně protivná slečna. Já chápu, že toho měla třeba dost, bylo příšerné teplo a třeba neměla svůj den, ale mohla se alespoň snažit. Protože takhle mizerný první dojem jsem dlouho neměla. Kdyby šlo jen o mně, tak ok. Já to zmáknu žejo, ale pro Tomíka to byl první závod v životě a já prostě chtěla, aby byl dokonalý.

Z dětských závodů mám 3 silné zážitky:

  1. Bylo neskutečné vedro. Doma v Lípě to vypadalo na déšť a i radar se tvářil, že v Liberci bude pršet, takže jsem si vzala dlouhé černé džíny a úplně se mi v nich pekla zadnice. Vydržet fandit celé 3 závody tak byl výkon hodný superženy :D. Ono celkově bylo málo míst, kde by se před sluníčkem dalo utéct.
  2. Závodník ročník 2016! Prďola má můj obrovský obdiv :). Sice se mu na začátku běžet úplně nechtělo, ale do cíle se dostal – po svých a zdaleka nebyl poslední 🙂
  3. Tomík v cíli, jeho naprosté nadšení a vyčerpání, radost z medaile a natěšenost na další závod :). Díky bohu za tyhle závody, děti si užijí srandu a nikdo neodchází poražený. Takhle by se podle mě měly (nejenom) děti motivovat k pohybu :)).

Já měla double race day – pro srandu králíkům jsem si zaběhla Family Run, necelé 2 kilometry hezky dolů a nahoru. Běželo se parádně, užívala jsem si každý krok a hlavně pocit při běhu do kopce, kdy jsem se cítila vyloženě silná. Ve finishi jsem se ještě hecla, vymáčkla ze sebe maximum (však se také dobíhalo z kopce :D) a naprosto spokojeně jsem proběhla cílem. Garminky mi naměřily 1,64 km a 00:10:03. Za mně dobrý :).

Ve čtvrt na 9 večer přišel na řadu start mého hlavního závodu – Avon Run na 5 km. Víte, jak se říká, že v Liberci buď prší nebo je to do kopce? No tak si představte, že ten večer vůbec nepršelo!

Trať byla vcelku náročná, celou dobu po tvrdém povrchu a jako na houpačce. Stejně jako při rodinném běhu se mi běželo dobře, ale ty kopce byly brutální (první, druhý). Pokaždé jsem na sebe v duchu křičela, že to přeci není Ještěd a že nejsem žádná sra*ka, abych to nevyběhla – motivace dobrá, ale i tak jsem v obou těchto stoupáních na chvíli přešla do chůze. Asi ani ne kvůli tomu, že by mě bolely nohy nebo bych nemohla dýchat, ale spíš z principu. Všichni šli, víte jak…

V tom závěrečném stoupáku jsem se lehce přetahovala s paní v oranžovém tričku a musím říct, že mě tak naštvala, že jsem si to nemohla nechat líbit :D. V cílové rovince jsem si zvládla poplácat s dětma a pak jsem se do toho opřela. Sprintovala jsem, co mi síly stačily a nakonec jsem ji předběhla 8) :D. Fyzicky jsem byla na umření, ale hlava mi lítala nadšením někde vysoko v oblacích :D. Bylo to parádní!

Garmin hlásí 5,04 km a 00:32:17, oficiální čas se s hodinkama shoduje a já jsem s ním nad míru spokojená. Moje nejrychlejší letošní pětka má GAP 6:24, tahle liberecká 6:07!!! Běh, kdy jsem si v roce 2013 zaběhla na 5 kilometerech osobák se pyšní GAP 5:24. Mám sice pořád co zlepšovat, ale i tak je to super! :))

V úvodu článku jsem zmínila, že mě „naštvaly“ dvě věci a zatím jsem se rozepsala jenom o jedné. Tou druhou bylo vyhlášení kratšího závodu společně s tím dlouhým. Ten startoval ve čtvrt na 10 večer, takže vyhlášení probíhalo až po půl 11. Už jsem byla strašně unavená, ale počkat jsem musela – abych si poprvé v životě vystoupala na stupně vítězů. Co na tom, že jsem v kategorii byla sama, na to se historie neptá :D.

Už teď se nemůžu dočkat, až si v září v Praze doběhnu pro další medaili do sbírky, tentokrát na desetikilometrové trati. Snad trať bude aspoň o trošku rovnější, než ta liberecká :D.

 

Share: