Běhání

Ještědská 1000

Po měsíci a půl jsem se konečně dostala k sepsání článku o Ještědské tisícovce. Proč mi to trvalo tak dlouho, když ze všech ostatních závodů mám report na webu v podstatě hned? Důvod je prostý: nemohla jsem najít správná slova. Nevěděla jsem co napsat víc, než že to byl masakr.

Co jiného taky čekat od trati, která vede kolmo vzhůru po sjezdovce, že? Jestli jste někdy jeli na Ještěd lanovkou, tak je to ta sjezdovka od lanovky vlevo. Aaaano, přesně tenhle brutální kopec. Hned jak jsem to viděla poprvé jsem se sama sebe ptala, jestli se pořadatelé náhodou nezbláznili, vždyť tohle se rozhodně běžet nedá.

Korunu tomu nasadila maminka mé kamarádky spoluběžkyně (díky Domí, že jsi se hecla se mnou, jinak bych to asi odpískala), která řekla „proboha Domčo vzdej to, to nemůžeš dát, tam umřeš“. On je totiž vcelku rozdíl vidět převýšení 275m na papíře – a vysmát se tomu, že je to čajíček 😀 – a pak se pod ten kopec opravdu postavit.

Jop, tady vlevo vedle můstků. Ano, to bílé nahoře je sníh. A ne, není to celá trať, startovalo se ještě o kousek níž. Fotka od Petra Tahala.

Dodneška jsem vděčná za vestu s camel vakem a kompresní návleky, které jsem na poslední chvíli pořídila v Decathlonu. Bez vody bych umřela v první třetině stoupání a bez kompresek by mi druhý den umřela lýtka. Ta byla naštěstí úplně v pohodě i přes příšerné pálení během závodu.

Fotka od rozbehamecesko.cz, všichni zatím vysmátí 😀

Poslední čůrání před startem, nastavit hodinky a běžíme! Juchuu, prvních 15 metrů si v hlavě říkám, že je to vlastně úplně v pohodě a co že jsem předtím bláznila. Když v tom jsem dostala pomyslnou facku. Už po půl minutě běhu musím přejít do chůze, nohy nemůžou, plíce jakbysmet. Hodinky stávkují – poučení pro všechny: buď si před takovýmhle typem závodu vypněte autostop nebo si radši navolte místo běhu chůzi. Díky tomu nemám kompletní záznam trasy.

Bylo to fakt peklo, ze začátku jsem si hodně pomáhala rukama, dokud jsem si nevrazila nějaký trn do dlaně, pak už jsem se radši spoléhala jenom na nohy. Odpočívat moc nešlo, protože každé zastavení čelem po směru závodu znamenalo extrémní protažení achilovek a to v kombinaci s lýtkama v jednom ohni nebylo úplně ok. Variantou bylo otočení se zády ke kopci. Výhled supr, ale nesmíte se bát výšek.

Ve 3/4 závodu jsme myslela, že umřu, že mi praskne pumpa, odejdou plíce a tak podobně. Psychicky jsem byla úúúúplně na dně. Pak jsme s Domčou daly odpočpauzu na spojovací cestě – je tam rovina, chápeš 😀 – pokochaly se úžasným výhledem a za přítomnosti dvou vojenských stíhaček, které letěly tak blízko a nízko, že jsem se jich pomalu mohla dotknout, jsme pomaličku vyrazily vstříc cíli. Časomíru jsem si zastavila v čase 00:27:12,470 a „zaběhla“ si tak nejpomalejších a NEJTĚŽŠÍCH 725 metrů v životě. Ale poslední jsme ani jedna nebyla! 8)

 

V cíli. Sáhla jsem si na dno, ale rozhodně to stálo za to! Ono to nevypadá, ale fakt jsem byla neskutečně šťastná 🙂

Tak příští rok znova, ne? 🙂

One Comment

  • Karolína B.

    Tak to je teda pořádný masakr! Pohled na Ještěd miluju a po těch letech mě stále ještě neomrzel, ale po tomhle bych ho asi nenáviděla 😀 Klobouk dolů, jsi dobrá!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.