Jak jsem se stěhovala

Už chápu, proč se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. 

K tomuhle článku nemám ani jednu fotku. Na focení nebyl čas.

Myšlenka pustit byt mi v hlavě hlodala od začátku léta, kdy jsem s J. už stabilně bydlela a byt si držela v podstatě jenom proto, abych měla kam dát všechny moje krámy. Jo a J. mi v tu dobu vlastně ještě na plno neřekl, že mě chce na furt, takže jsem sice bydlela, ale ne oficiálně :D. A já se bála se ho zeptat – přece jenom jsme spolu nebyli nějak dlouho, tak mi to přišlo hloupý a trochu jsem se bála odmítnutí. Trubka jsem byla! 😀 

Můj malý problém se vyřešil v sobotu 8. září, kdy jsem měla u kobyly veterináře a musela jsem kvůli němu vstávat proklatě brzo, jet 30 km do stáje a zase domů. Upřímně nás oba už nebavilo mít kobylu úplně na druhým konci světa, tak jsme začali přemýšlet, že ji přiblížíme. Jenomže já nic nemůžu mít jednoduchý – platit x tisíc ustájení PLUS byt jsem si prostě nemohla dovolit. 

Domluvili jsme se na jediném možném řešení: zajít za tetou a oznámit jí, že se chci odstěhovat, zrušit všechno, co sem slíbila ohledně odkupu bytu v příštím roce, a doufat, že mě nezabije. K tomu jsem sbírala odvahu dalších 14 dní… A tady nastal další problém. „Já tě kopnu… Ok, odstěhuj se, ale protože jsem v bance kvůli tobě podepsala bůhví co, byt se nedá prodat dřív než za rok, takže za sebe najdi náhradu“.

A tak jsem v pátek 21. září zoufale vyvěsila na facebook inzerát a ani jsem nedoufala, že by to někdo vzal. Jenomže jsem měla z prdele kliku a ani ne do hodiny se mi ozval vzdálený příbuzný, že by mu to vytrhlo trn z paty a kdy se může přijít podívat. Bohudík a i bohužel na stěhování hodně spěchal, takže jsem musela v pondělí nalítnout na byt a začít uklízet, protože se mi v něm nějakým záhadným způsobem povedlo během čtvrt roku mé nepřítomnosti udělat takový mrdník, až hanba. 

V úterý jsme s J. na sběrný dvůr odvezli plný vozík věcí na vyhození. Krámy, které jsem skladovala ani nevím proč, věci, o kterých jsem si dřív myslela, že je nutně potřebuji a od jara mi ale vůbec nechyběly a tak dál. V 8 večer se přijel podívat L. s manželkou a padl super dotaz „kdy se můžeme nastěhovat? O víkendu?“

No proč ne, však pohoda, už tady toho moc nemám, to odvezu v jednom autě během odpoledne. Ha Ha!

Ono to vypadá, že jsme měli dost času – středa, čtvrtek, k tomu v pátek svátek, to se přece musí stihnout. Jenomže to bychom nesměli mít na pátek už půl roku dopředu naplánovanou akci s našima – Napříč Prahou, přes 3 jezy, ale o tom dnešní článek není. Do toho měla J. mrňavka v sobotu po obědě oslavu narozenin, takže další komplikace. Prostě se nám to sešlo tak, že na vystěhování bytu 3+1 nám zbylo jenom sobotní odpoledne a večer. Kolem osmé jsem měla předávat klíče.

Ještě je potřeba zmínit, že jsme na to byli sami 2, protože mě ani nenapadlo shánět nějaké pomocníky, vždyť ten byt už byl přece skoro prázdný. Já jsem nastoupila v 1 a začala pakovat věci do krabic a připravovat k transportu akvárko. Ano, teprve. Naštěstí byt už v úterý prošel obrovskou čistkou, takže toho opravdu nebylo moc, ale čas to zabralo. J. přijel kolem 4 a hned jsme se vrhli  na nakládání nábytku do vozíku. Gauč nám zabral celou půlku, před to stolek od akvárka, sklo do auta a ještě nějaké přepravky v knížkama. První fůru jsme doma vykládali v 7 a to jsme byli teprve v půlce. Předání klíčů v osm prostě nestíháme.

Do další fůry jsme naložili knihovnu, špajzku, pracovní a jídelní stůl a zbytek věcí v krabicích. Potud to šlo v podstatě jako po másle (když nepočítám, že se ani jeden kus nábytku nevešel do výtahu, byl těžký jako kráva a hodně špatně se nesl. Ta špajzka se pomalu nevešla ani na schodiště!!!) , jenomže pak byly na řadě věci, na které krabice nevyšly. Takové drobnosti, co prostě nikam nepatřily. Plus se našla ještě spousta krámů na vyhození. J. říkal, že to bylo strašný, nekonečný – pokaždý, když se vrátil z auta nebo od popelnice, tak na místě, které právě vyčistil, přistála další hromada k odnesení. 

V deset večer jsem psala L., že jsme hotoví a že si může dojet pro ty klíče. Nám ještě zbývalo dojet domů, odpřáhnout vozík (vykládat se bude až za světla), vrátit půjčené auto a uvařit večeři. A pak jsme oba padli za vlast.

V tuhle chvíli potřebuji J. vychválit do nebes, protože bez něj bych to nezvládla (ok, bez něj bych se ani nestěhovala, ale to není důležitý). Ve dvou lidech jsme během týdne dokázali zabalit a přestěhovat celou velkou tři jedničku, kam jsem syslila věci 5 let. A ani jednou jsme na sebe nezavrčeli, natož abychom se pohádali! On mě možná v duchu chtěl zabít za to věčné naplňování chodby, ale nedal to najevo a za to jsem mu nesmírně vděčná :). 

Teď je ještě potřeba všechny ty moje krámy někam umístit a to nebude lehký :D. Jsem zvědavá, jak dlouho bude úplně všude bordel a kolik věcí dodatečně odsoudím k vyhození.

Svatosvatě tady přísahám, že už se nikdy, NIKDY!!!, dobrovolně stěhovat nebudu. 

A že nebudu sysel.

K.


Blog můžete sledovat i přes Bloglovin 😉


Share: