Vesnický lajfstajl

Měli jsme myši

S životem v baráčku souvisí jedna taková drobná nepříjemnost. Jakmile se trošku ochladí, hned se dovnitř nastěhuje spousta nezvaných obyvatel. Kromě pavouků v koupelně jsou to u nás hlavně myši.

K nám přišly ke konci léta a ožívaly hlavně večer a v noci. To bylo panečku chroupání, cupitání a šramocení. Naštěstí se těhle potvůrek nebojím (a pavouků taky ne, jinak bych asi zůstala v paneláku :D), ale v gauči je opravdu nepotřebuji. Zahájili jsme tedy válku – 2 pasti s opečeným salámem a zbytkem hermelínu jsme položili v obýváku, třetí na chodbě a čekali jsme. 

Jedna pastička byla na tuty podplacená, tam si ty potvory chodily jak do špajzky. Návnada kolikrát zmizela a pastička nesklapla. Zato zbylé dvě pracovaly snad na 200 procent. Během hodiny se do ní dokázaly chytit i 3 myši, jenomže kdo by to furt vyndaval, plnil a natahoval. Jako druhou zbraň jsme zvolili jed a těšili se, že už bude pokoj, že si myšky dají do nosu a pak někde v tichosti pojdou a vyschnou. 

Ha Ha. 

V tichosti to teda rozhodně nebylo, ty mrchy dělaly ještě větší bordel než předtím. Jed je totiž v papírových pytlíčcích a jak se do toho pytlíčku snažily dostat, tak s ním rachotily. Představte si, jak třesete pytlíkem s popcornem. Tak takhle přesně to znělo. A navíc to vůbec nezabralo. Jed jim nejspíš vůbec nechutnal. Do toho byly myši čím dál drzejší a začaly dělat bengál i přes den. 

Nedá se nic dělat, asi budeme muset pořídit kočku. Jenomže ono to nebylo tak jednoduchý. Na farmě sice byly dva vrhy koťat, ale my úplně nechtěli nějakou obyčejnou, já na instagramu slintala po ragdollech, J. zas po mainských mývalích. A to opravdu nejsou kočky, co by se válely na každým druhým rohu. Takže jsme se o tom pořád jenom bavili, ale žádná se aktivně nesháněla. 

Aspoň jsem si to teda myslela :D.

Opak byl totiž pravdou, J. už měl dávno v merku jedno kotě bůhví odkud, akorát bylo na delší lokte dostat ho k nám domů. A samozřejmě to bylo překvápko, takže neřekl ani slovo až do chvíle, kdy Aminu vyndal z auta. Prý už měl strach, kdy na farmě sbalím nějaké kotě do kapsičky a odnesu ho domů :D. 

Seznamte se, madam Amina. Nejklidnější kotě, co znám. Celý den spí, hodinu si hraje a pak zase spí. Myši zatím chytila, co víme, dvě. To sice není moc, ale ty potvory asi vycítily její přítomnost, sbalily si baťůžky a odstěhovaly se, takže jsme spoko :).

Takhle spokojeně jsme si žili měsíc, než si nás na farmě vybral Achmed. Černobílý kocourek s megabříškem se kolem nás tak dlouho tak strašně vtipně ochomejtal, že jsme se rozhodli ho donést domů Amině, aby se nenudila. 

Možná se ptáte, proč Achmed… No protože je to malej terorista, se na něj podívejte, vždyť mu to úplně kouká z očí 😀 

Teď teprve začala ta pořádná sranda :D. Bambulíni jsou strašný kámoši, Achmed prohání Aminu, Amina Achmeda, oba milujou takový ty plastový kuličky do dětských „bazénků“, honěj je po celým baráku, lezou po závěsech a strašně u toho dupou. A jsou extrémně roztomilý <3.  Oba mají totálně na salámu, Achmed je váleček nejválečkovatější – pořád se převaluje, padá z gauče a je mu to strašně jedno :D, Amina na něj dohlíží, občas se tváří jako když přemýšlí, jestli je ten kocour vůbec normální a pak ho preventivně zfackuje. Vůbec se s nima nenudíme :D.

Aktuálně je naše domácnost 8 – 9 členná, pokud nepočítám rybičky. Pěkně se rozrůstáme, jen co je pravda :D, pořád čekám, kdy nás ta havěť sežere :D. 

Jak jste na tom se zvířatama vy? Já si už nedokážu život bez nich představit. A to mě kolikrát příšerně krkaj :D.

Máte radši psy nebo kočky? 

K.


Blog můžete sledovat i přes Bloglovin 😉


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.